Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše lovy

Naše lovy z předchozích let naleznete zde.

 

30.5.2013

 Srnec špičák - věk 3 roky

p1030235-----kopie.jpg

16.5.2013

 

p1030214-----kopie.jpg

 

Březnové shozy

16-terak.jpg shoz-rynartice-1.jpg shoz-mravenci.jpg

  

 

  3.3.2013

 

lisak.jpg

 

 

15.1.2013

15. ledna jsem při ranní šoulačce obeznala stopy od divočáků z předchozí noci. Večer proto vyrážím na louky zkusit štěstí. Od auta to mám ke kazatelně zhruba půl kilometru, proto vždy po pár krocích obhlížím louky. Když jsem asi ve třetině cesty, vidím 5 kusů vysoké. Rozhlížím se dál a najednou zahlédnu tak 200 m od sebe 2 divočáky. Shodím ze sebe posedový vak, do kterého jsem se z části nasoukala a krůček po krůčku se snažím k divočákům přiblížit. Na loukách se není kde schovat a já si na bílém sněhu připadám „děsně nenápadně“. No, co, buď to klapne, nebo ne, ale plížit se k nim takovou dálku v mokrém sněhu nehodlám. Stále kontroluji vítr a mám obavy, že mě divočáci každou chvíli navětří. Jsem už docela blízko, a tak si lehám do sněhu a zkouším zamířit. Ale stále nemám pocit, že by to byla jistá rána. Potřebuji se ještě pár metrů přiblížit. Po čtyřech se sunu k divočákům. Jeden je trochu menší než ten druhý, určitě sele. Oba jsou zabraní do rytí a zatím o mně nevědí. Odhaduji, že už jsem tak 60 m od nich, a tak znovu zalehám a mířím na menší kus. Chvíli trvá, než se postaví pěkně na široko a než se uklidním, abych mohla bezpečně vystřelit. Divočák po ráně zůstává v ohni. Napadá mě, že je to až podezřelé, jak to bylo rychlé a jednoduché, vždyť to trvalo tak 15 minut od mého příjezdu. Po příchodu k úlovku smekám klobouk a volám domů marodovi, že mám uloveno, ale že ještě zůstanu na lišku. Vyvrhnu prase a jdu k autu, že si pro něj dojedu, abych se s ním nemusela tahat. U auta ulamuji úlomky, protože nikde blíž žádný strom nebyl a vyrážím. Jedu, jedu a najednou jsem v blátě... Zkouším couvnout, ale bořím se hlouběji a hlouběji. Louky byly v tomto místě i přes dlouhotrvající mrazy silně podmáčené, což pod vrstvou sněhu nebylo vidět. Tak a co teď, je devět večer, domů to je přes dvacet kilometrů, takže pěší výlet zavrhuji :-). Volám tedy znovu domů, že jsem zapadla a nevím si rady. Tomáš začíná organizovat „záchrannou“ akci. Zemědělec, na jehož loukách jsem lovila, a který bydlí v místě je ale jako na potvoru mimo, traktorista, který je ještě celkem v dosahu nezvedá telefon, a tak nezbývá než vytáhnout z tepla domova kolegu, který bydlí asi 5 kilometrů daleko. Ten bere služebního teréňáka a jede mě vytáhnout. Po pár marných pokusech si „líp“ najíždí a..... zapadá taky :-))). Snažili jsme se auta z bláta vyhrabat lopatou, ale marně. Nakonec pro nás vyráží soused, aby nás alespoň dostal domů. Uloveno jsem měla ve 20.25 h, domů jsem dorazila v 0.50 h. Trošičku se to protáhlo :-). Že by to bylo tím, že je to v tomto mysliveckém roce prase s číslem 13? :-) No, alespoň je na co vzpomínat. Díky všem mým zachráncům a Lovu zdar!

p1020355.jpg

 

 

2.12.2012

Protože napadl dostatek sněhu a nebylo nutné čekat, zda vyjde měsíc, vyrážela jsem každou noc na lov prasat. Příliš se mi nedařilo, ale já se jen tak lehce nevzdávám :-). V neděli večer jsem vyrazila také. Když jsem po osmé hodině přicházela na vnadiště, vidím tam stát samotné prase, odhaduji tak do 40 kilogramů. Pokouším se potichu přiblížit, ale sníh křupe pod nohama a divočákovi se to příliš nezdá a odbíhá. No nic, nasoukám se do posedového vaku a doufám, že přijde liška. Za chvilku přichází divočák znovu, ale něco se mu nezdá, a tak jen projde ve smrkovém nárostu a mizí. Za nějakou chvíli přichází srna se srnčetem a v klidu baští jablíčka. Za chvíli odbíhají, a já doufám, že je to kvůli příchodu divočáků. Přichází ale „jen“ jelen. Důstojně a v poklidu. Snažím se ho přečíst, ale mlží se mi dalekohled, jen co ho přiložím k očím. Dokážu přečíst, že má dlouhé očníky a opěráky a na obou stranách slušné koruny. I celková délka lodyh je velmi slušná, zkrátka chovný jelen, tipuji přelom druhé a třetí věkové třídy. Chvíli ho pozoruji a najednou spím :-)). Přeci jen těch loveckých nocí bylo dost za sebou, ráno do práce a tělo už si o ten spánek řeklo. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když otevřu oči, tak jelen je tam stále a za ním stojí divočák! Tak to je obrázek, směju se. Mám spíše zkušenost, že vysoká a srnčí před divočáky odejdou, takhle v klídku spolu jsem je ještě neviděla. Porovnávám velikost divočáka vůči jelenovi a odhaduji, že je to ten stejný divočák, co tu byl při mém příchodu. Jestli to půjde, pokusím se ho ulovit. Stojí ale v zákrytu za jelenem, tak si v klidu připravuji zbraň a čekám, až popojde. A čekám dlouho.... Asi po půl hodině se jelen podíval směrem ke kazatelně a pomalu odešel. Tak, a teď zmizí i divočák, asi foukl špatný vítr. Divočák ale zůstává stát, a tak vysunuji ruce z rukávů, mačkám spoušť... a nic... Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mám zajištěnou zbraň, kterou mám půjčenou, protože svoji mám v opravě. Potichu odjišťuji, ale divočák se mezitím staví na ostro, a tak nezbývá než zase čekat.... Ruce už mi pořádně mrznou, když se najednou divočák dívá směrem ke mně a staví se na široko. Není na co čekat, je evidentní, že se mu něco nezdá, a tak mačkám spoušť. Divočák kvikne, ale odbíhá... Čekám povinných 10 minut a jdu se podívat na nástřel. Nacházím zde tmavou barvu, což mě uklidňuje, a tak se opatrně vydávám po barvě, která je na sněhu dobře vidět. Místy je otěr barvy i na smrčkách a trochu mě udivuje v jaké výšce. Asi po 30 metrech vede barva do hustého smrkového nárostu a za ním se zdá, že už nepokračuje. Dovnitř se mi nechce, co když není ještě zhaslý? Mám před prasaty opravdu respekt...  Házím dovnitř sněhové kouličky a čekám, jestli se bude něco dít. Nic. Ale stejně se mi tam nechce. Pomalu obcházím ten smrkový kotlík a říkám si, že mi nezbude nic jiného, než tam vlézt. Najednou si ho všimnu! Divočák je zapasovaný mezi smrčky, je obalený sněhem, takže úplně splývá. Zdá se, že je zhaslý, ale přeci jen se k němu přibližuji s odjištěnou zbraní. Když k němu přijdu, začínám být trochu vyděšená z jeho velikosti. Je rozhodně větší, než 40 kilo, to už asi nebude lončák... Tak to jsem tedy zvědavá, co s ním budu dělat.  Sotva ho vytáhnu z těch smrčků, abych ho mohla vyvrhnout. Je půlnoc a já jsem zrovna slaměná vdova... A otravovat v tuhle noční hodinu někoho s prosbou o pomoc si opravdu netroufám. Divočák holt bude muset zůstat do rána v lese. Nakonec se mi daří ho ze smrčků vytáhnout, položit na pravý bok a vzdát nezbytné pocty. Smekám klobouk a ještě jednou si vše přehrávám. Je to moje největší ulovené prase, podle nedorostlých řezáků opravdu lončák, na naše poměry „větší než obvykle“.  Vyvrhuji ho, zabezpečím, aby větral a stavím nad ním jakousi stříšku z plachty, aby ho do rána nenačaly lišky a krkavci. Ráno pak oznamuji kolegům, kteří nejsou myslivci, že pro ně mám výbornou bojovku. Nechápou, a tak jim vysvětluji, že potřebuji dostat z lesa ulovené prase. Jsou ochotní, a tak vyrážíme. Jsou dva, prase je za chvilku v autě a za další chvilku v chlaďáku. Tady zjišťuji, že váží 62 kilo s hlavou a běhy, což je asi ve spoustě krajů „slušné sele“ :-)), ale u nás opravdu hodně slušný lončák. Mám z něj opravdu radost! Lovu zdar!

divocak.jpg

 

25.11.2012

Sváteční lov

V neděli 25.11., v den mých jmenin, jsem se rozhodla usednout z večera na vnadiště s nadějí, že ten svůj svátek oslavím ulovením divočáka :-). Vnadiště poslední dny navštěvovali divočáci pravidelně, ale mně zatím chybělo trochu toho loveckého štěstí.  Protože přicházeli poměrně brzy, usedla jsem na kazatelnu chvíli po západu slunce. Denní světlo kvapem ubývalo a měsíci se nějak nechtělo vyklubat zpod nízké oblačnosti. Začínala jsem cítit zklamání, že asi pojedu brzy domů, protože nebude vidět. Najednou jsem vlevo před sebou zaznamenala pohyb. Kuna! Dnes přišla brzy. A na brokový dostřel! Co nejrychleji usazuji svůj kulobrok do ramene a když se kuna na okamžik zastaví, střílím. Zůstává v ohni a já cítím velkou radost, protože je to moje první kuna. To mám od Huberta a Diany k svátku... Díky! Slézám z kazatelny a jdu ke svému úlovku. Smekám klobouk a vzdávám poctu. Protože je teprve po páté hodině, sedám ještě na kazatelnu a doufám, že měsíc přeci jen vykoukne. A když ne, tak chvilku posedím a nechám doznít radost z úspěšného lovu. Zanedlouho slyším, jak mi vrní mobil. Volá synovec, což je divné, muselo se něco stát. I když se mi moc nechce, zvedám to. Dovídám se, že mojí sestře skočila před auto srna a došlo ke střetu. Je zoufalá, neví, co má dělat, neví, jestli srna ještě žije, protože se bojí vystoupit z auta. Je mi jí moc líto a snažím se jí uklidnit. Po chvíli se to daří a tak z ní dostávám informaci, že srna po nárazu odběhla, není nikde v dohledu a autu nic není. Zařizuji tedy, aby se na místo jeli podívat myslivci z příslušného MS. Všechno to telefonování trvalo určitě 10 minut, a tak si říkám, jestli má cenu dál sedět na kazatelně. Dobrá nálada je taky pryč, nejradši bych jela domů. Nakonec se ale přeci jen rozhodnu to nevzdat a ještě vydržet. Před osmou hodinou vidím, jak se houštinou blíží prase. Už už se chystá opustit bezpečí mladých smrčků, když v tom zprava zahrozí další prase. A jsou fuč... Škoda. Tak teď už jen zbývá počkat na lišku :-). A daří se. Za necelé 2 hodiny přichází liška, hledá něco k snědku a šněruje přes vnadiště. Když se dostává na brokový dostřel, střílím. Vidím, jak liška odbíhá. Po chvíli se jdu podívat na nástřel, nic nevidím, a tak zkouším s baterkou hledat ve směru, kam liška odběhla. Doufám, že ji najdu, přeci jsem ji nemohla chybit. Bohužel se mi to nedaří, a tak se vracím na nástřel, kde po podrobnější prohlídce nalézám pár kapek tmavé barvy. No nic pojedu domů a ráno se sem vydám s Herušou. Ráno nemůžu dospat a dočkat se rozednění. Když přijedu na místo, mám pocit, že jsme bez šance. Vnadiště po mém odchodu navštívili divočáci a zničili všechny stopy na nástřelu i blízkém okolí. Je tu jen bláto a v něm nesčetně prasečích stop.  Na jednom kameni nacházím nepatrnou kapičku barvy, a tak nasazuji Herušu a pobízím jí k hledání. K mému údivu vyráží s jistotou přesně do směru, kam liška odběhla a asi po 60 metrech se zastavuje u zhaslé lišky! Nemůžu ani uvěřit, že to bylo tak jednoduché a tak jí chválím, jak je šikovná! Po úspěšném dosledu či dohledávce s Herušou jsem vždycky dojatá a uvědomuju si, jak bych bez ní byla ztracená.  Smekám klobouk a děkuji za přízeň mysliveckým patronům, že mi k mému svátku dopřáli dvojí úlovek! Lovu zdar!

Heruša s dohledanou liškou

kuna.jpg

 

2.10.2012

 

hubert-a-lisak.jpg

 

 

16.9.2012

p1020115.jpg

 

14.9.2012

Při návratu z ranního lovu se mi na cestě k autu připletla pod nohy samotná lončačka. Chovala se trochu zmateně a ačkoliv jsem na ní téměř šlápla, odcházela ode mě tak pomalu, že jsem stihla sundat zbraň zakleknout a když se otočila na široko, tak ulovit. Hubert již zhaslou lončačku parádně hlásil, byla to radost poslouchat!

 

p1020090.jpg

 

28.8.2012

Konečně zase přišel čas měsíčních nocí, a tak jsem vyrazila na svou oblíbenou kazatelnu. Na louky začali znovu chodit divočáci obracet starou posekanou, ale nesklizenou trávu. Po dva dny, zhruba ve stejný čas, přišly dvě bachyně s mnoha selaty. I když se mi podařilo přiblížit se k nim téměř na dosah, bylo příliš zamračeno na jistou ránu a tak jsem je nechala odejít. Nevadí, říkám si, zítra má být konečně jasno, a tak jsem si téměř jistá, že se lov podaří. Další den tedy vyrážím, měsíc nádherně svítí a pomalu se blíží čas, kdy divočáci přicházeli. Zatím je ale všude ticho.  Najednou se noční krajinou rozlehne kulová rána. Kus ode mě přes silnici je na čekané kolegyně. Píši jí SMS, jestli můžu přát Lovu zdar!? Odepisuje, že střílela na sele, ale zatím neví, jak to dopadlo. Hmm, sele. Napadá mě, jestli to nebyla prasata, na která čekám. A tak se ptám, zda to byly 2 bachyně se spoustou selat. Ano, zní odpověď. I když se tomu bráním, cítím zklamání. Byli to oni, můžu jet domů, jiná prasata jsem tady neviděla. Nakonec ale vítězí optimismus, protože noc je opravdu nádherná. Třeba přijde liška. A nakonec... třeba přijdou ještě jiná prasata. Po chvíli čekání slyším v lese za mnou pohyb. Liška! Opatrně připravuji zbraň, jenže liška zůstává ve stínu stromů a já ji nedokážu dostat do optiky. Za chvíli přichází vysoká a za mnou v lese slyším další lámání. Asi jelen, odhaduji. Otáčím se a vidím, jak z lesa vybíhají 3 prasata. Lončáci! Srdce mi buší jak o život, otáčím se, připravuji zbraň... jenže měsíc je už dost nízko a já mám puškohled plný měsíčního světla a z lončáků jsou jen rozmazané koule. Snad kousek popojdou, abych nemířila proti měsíci. Jenže z kraje lesa se ozvou další prasata a lončáci zabíhají zpátky do lesa. To je škoda, říkám si, ale třeba ještě přijdou. Po chvilce přede mnou proběhnou 2 lišky, jenže jsou moc rychlé. Měsíc už pomalu ztrácí sílu, a tak se rozhoduji vydat se přes louky pomalu k autu. V hlavě si znovu přehrávám dnešní noc. Lišky přišly, prasata také a já jdu domů s prázdnou... Cestou k autu ale ještě pro jistotu prohlížím louky. Co kdyby náhodou. Když jsem tak na půli cesty, vidím na horizontu 3 prasata. To jsou oni, 3 lončáci. Měsíc za chvilku zapadne a tak musím spěchat. Svižným krokem se vydávám k nim. Jsou zabraní do rytí, nemusím být příliš opatrná. Hlavně si pohlídat vítr! Už jsem od nich tak na 30 m, konečně budu moct bezpečně střílet. Zaklekám a mířím, ale jsem příliš rozrušená a kříž mi lítá ze strany na stranu. Musím zalehnout. Vybírám jednoho z lončáků, který není na horizontu a střílím... Rána se rozlehla po loukách, lončáci netuší, odkud přišla a vydávají se nejkratší cestou do bezpečí lesa....  Přímo na mě :-)). Rychle vstávám a uskakuji, jeden z nich mě míjí tak na 1,5 metru. Běží jen dva, je to dobré. Slyším, jak třetí lončák odkazuje. Chvilku čekám a pomalu se vydávám na nástřel. Lončák leží na staré trávě, zůstal v ohni. Smekám klobouk a děkuji za krásný lov! LOVU ZDAR!

 

 

loncak.jpg

 

 

19.8.2012

Hubert při nácviku hlášení u kusu

 

hubert-hlasi-na-sele-1.jpg

 

hubert-hlasi-na-sele-2.jpg

 

 

 

13.8.2012

sele-13_8_2012.jpg

 

7.8.2012

p1010977.jpg

 

5.8.2012

p1010972.jpg

 

2.8.2012

p1010952.jpg

 

p1010961.jpg

Hubert hlásí :-)

 

 

 

 

 

 

 

26.6.2012

 

lisce-26.6.2012.jpg

 

 

23.6.2012

 

prase-23.6.2012.jpg

 

13.6.2012

 

tom-a-lisaci.jpg

 

31.5.2012

 

prase-31.5.2012.jpg

 

14.11.2011

 

14.11..jpg

 

11.10.2011

 

11.10..jpg

 

8. a 15.10.2011

 

hubert-s-jezevcem.jpg

jezevec2.jpg

 

26.9.2011

Dnes se mi podařilo ulovit mého prvního jelena! Už několik let mám povolenku na lov jelena III. věkové třídy, ale zatím se mi nepovedlo potkat žádného průběrného či lovného. Letos jsem se opravdu snažila intenzivně chodit na lov, na různá místa a chtěla ulovit svého prvního jelena. Jedno ráno, když jsem se vrátila z lovu k autu a šla provětrat Huberta, jsem došla na paseku, kde byly pobytové znaky od jelena. Zastavila jsem se na kraji jedné skalky a koukala do svahu pod námi. A najednou vidím, že se k nám pomalu blíží jelen. Srdce mi bušilo jako o závod, popadla jsem Huberta a zaklekla. Rychle koukám dalekohledem, co má na hlavě... Je to oboustranně korunový jelen, tipuju přelom II. a III. věkové třídy. Délka výsad žádná sláva, ale je oboustranně korunový, takže ne k lovení. Hubert si jelena všimnul a začal mu vyhrožovat :-). Na to, že je mu 5 měsíců má velmi zvučný hlas... Jelen se zastavil a podíval směrem k nám. Je až neuvěřitelné, že místo aby odskočil, šel se na nás podívat... Stoupal svahem přímo k nám. Přišel asi na 5 metrů a zpoza skalky na nás vykoukl. Chvíli jsme si hleděli z očí do světel :-) až nakonec odskočil. Po několika desítkách metrů se zastavil a zatroubil. Byl to úžasný zážitek! Řekla jsem si, že to tady zkusím zítra, třeba přijde jiný jelen.

Druhý den ráno jsem se uvelebila na skalce a užívala si krásného rána. Po sedmé hodině vidím, že ze směru, odkud přišel včera jelen, přichází samotná laň. Bezva, určitě za ní půjde jelen, říkám si. Beru dalekohled a prohlížím okolí.... A najednou koukám, že laň není laň, ale opravdu slabý jelen špičák. Srdce se mi rozbušilo, jako by tam šel dvacaterák :-)). To je on! Můj první jelen. Lepšího si snad ani nemůžu přát. Průběrný lov, jak má být. Jen to nepokazit. Špičák přichází blíž a blíž, ale nemůžu střílet, je příliš pode mnou a nemůžu ho dostat do optiky. Kdyby mi teď někdo změřil tlak, tak by mě asi rovnou vezli... Když prošel pode mnou a začal se vzdalovat, tak se mi ho konečně podařilo dostat do optiky. Mačkám spoušť, jelen značí ránu, ale odbíhá a mízí mi v rokli z dohledu. Po chvíli se vydávám na nástřel, barva nikde, ale kdž popojdu a kouknu dalekohledem do rokle, tak vidím, že jelen leží zhaslý asi 200 m hluboko pode mnou. Mám obrovskou radost a doufám, že se k jelenovi půjde dostat někudy spodem, protože táhnout ho nahoru by byla skoro vražda :-). No... byla to vražda... Ještě, že jsou ti naši chlapi tak silní a stateční!!!

 

spicak.jpg

 

28.7.2011

 

dscf5585.jpg

 

17.7.2011

Další lištička

 

liska-1.jpg

 

28. - 29.6.2011

Další skvostný dosled naší Herušky, který probíhal v náročném terénu - strmé svahy se spoustou kamenů, hustým zmlazením habru, kopřivami až k obličeji, ostružinami... První pokus jsme udělali ještě v noci, kdy nás Heruša dovedla k zálehu, ve kterém bylo kus vnitřností a všude to bylo cítit divočákem. Při přelézání padlého kmene se mi vysmekl barvářský řemen a Heruša vyrazila po stopě sama. Po chvilce začala hlásit na místě, ale nepodařilo se jí tam divočáka udržet než jsme se k ní probojovali. Raději jsme druhý pokus nechali na ráno, kdy nás Heruša s přehledem dovedla k stále ještě živému kusu, který se Tomovi podařilo dostřelit.  Letos máme na těžké dosledy "štěstí", ale tenhle byl asi nejtěžší - byli jsme ošlehaní od kopřiv, poškrábaní od ostružin, mockrát jsme upadli...  Co dodat? Díky Herušo a LOVU ZDAR!

tom--ja-a-loncak.jpg

 

25.6.2011

Další lišák, opět s pomocí Herunky.

 

lisak.jpg

 

17.6.2011

V noci se mi podařilo ulovit lišáka, kterého mi dohledala Heruša. Mám pocit, že se chtěla trochu projít, a tak mě nejprve vedla na úplně opačnou stranu. Po zdolání několika set metrů (v našich terénech to je jako byste v nohách měli několik kilometrů...) jsem se pomalu smiřovala s tím, že to asi nedopadne. Vrátila jsem se na místo, kde jsem předpokládala nástřel a pustila Herušu na volno. Vyrazila na opačnou stranu a asi po 50 ti metrech se zastavila a podívala se na mě s výrazem "Tak si pro něj pojď"... Koza jedna :-)

lisak-1.jpg

 

15.6.2011

Tentokrát bez dosledu :-)

 

tom-loncak.jpg

 

2.6.2011

Ve čtvrtek jsme vyrazili s Tomem a kolegyní s manželem společně na lov. Rozesadili jsme se a doufali, že se alespoň někomu z nás zadaří. Ve 21.45 padla rána a za chvíli přišla SMS od Toma, že střílel po lončákovi, ale že odběhl do lesa. Na nástřelu bylo hodně barvy, ale v lese už tma, a tak raději poprosil manžela naší kolegyně o dosled s fenkou výmarského ohaře. Podle množství barvy jsme čekali, že prase bude ležet nedaleko. Bohužel bylo všechno jinak. Tma, velmi těžký terén, hluboké rokle a skály bohužel přispěly k tomu, že se prase, i přes veškerou snahu, nepodařilo najít. Po delších úvahách jsme se nakonec rozhodli udělat další pokus až ráno. A tak jsme se svítáním vyrazili na místo, tentokrát s naší Hérrou. Heruša je už zkušená fena a troufnu si říct, že spolu tvoříme sehraný tým, ale tentokrát to nebylo vůbec jednoduché... V noci foukal silný vítr, a tak mě Heruša vedla hodně pod pobarvenou stopou. Věřím jí, a tak jsem jí nechala, jenže jsme se dostali pod skály a nahoru to pak už nešlo, i když se o to Hérra pokoušela. A tak zpátky na začátek... Barva se po chvíli ztrácela, takže jsem nedokázala kontrolovat, jestli jdeme dobře. Tomáš nás následoval se zbraní. Stále se to nedařilo a už jsem to chtěla vzdát. Díky viróze mi nebylo zrovna dobře po těle a už jsem sotva pletla nohama. Heruša mi ale stále dávala najevo, že tady to prase někde je... Když jsem se s ní potřetí vracela na nástřel, doslova mě v jednom místě vlekla do rokle a já najednou viděla spoustu barvy... Prase bylo spadlé asi 40 m pod ochozem, na který mě Hérra dovedla... Radost i pochvala Herušce byla obrovská!!!

Lončák po ráně uběhl ještě asi 400 m, než spadl do rokle, kde jsme ho nakonec našli. Tomáš si svoji ne zrovna povedenou ránu užil, když lončáka, který po vyvržení vážil 21 kilo, musel vytáhnout do velmi prudkého kopce :-). Ale jak se praví... „Konec dobrý, všechno dobré.“

radost-po-dosledu.jpg

radost po úspěšném dosledu

 

zaverecne-stoupani.jpg

závěrečné stoupání

 

konecne-nahore.jpg

konečně nahoře :-)

 

31.5.2011 Bouřkový srnec

31. května jsme s Tomem vyrazili na lov. Každý jsme si sedli jinam. Bylo před bouřkou a večer dýchal zvláštní atmosférou. Zvěř jako by tušila, co se bude dít, zůstávala v úkrytu. A tak jsem se jen kochala výhledem do naší krásné krajiny. Jak se začínalo šeřit, pomalu jsem šoulala k jiné kazatelně a doufala, že přijdou prasata. To už v okolí začínalo bouřit. Asi na půli cesty jsem zaslechla ránu. Po chvíli volal Tom, že střílel na srnce, ale nemůže ho najít. Odběhl do lesa, kde už bylo příliš šero na hledání bez psa. Na nástřelu ani ve směru, kudy srnec odběhl, nebyla žádná barva. Bohužel jsme s sebou tentokrát neměli Herušu, a tak rychle do auta a honem pro ni. To honem znamenalo dlouhých 25 km domů a 25 zase zpátky. To už se bouřka nezadržitelně blížila. Z nebe padaly provazy, burácely hromy, blesky a po zemi se valily proudy vody... No, to bude tedy těžký dosled, říkala jsem si. Trvalo nám asi hodinu, než jsme s Herušou dorazili na místo. Bylo už po bouřce a já měla pocit, že voda musela smýt veškerý pach postřeleného srnce. Nasadila jsem Herušu na nástřel a vydala se za ní. Zdálo se mi, že jde po stopě živé zvěře. Nechala jsem ji, ale asi po 200 m se na mě podívala a já věděla, že musíme zpátky. Tentokrát jsem ji nechala delší dobu ověřit nástřel a po prvních pár krocích bylo jasné, že teď jde správně. Vedla mě z louky dolů do lesa, přes spoustu větví, Tomáš za námi běžel se zbraní... V jednom místě Herušu něco „praštilo“ do nosu a já věděla, že srnec už je blízko. A po pár metrech jsem už baterkou svítila na zhaslého srnce... Byla to obrovská úleva. Bez Hérry bychom srnce těžko hledali i za světla, odběhl ještě něco přes 100 m do nepřehledného lesa. Rána byla na měkko a srnec vůbec nebarvil. Ještě že ji máme, holku naši šikovnou :-).

Odhad věku srnce 3 roky, možná 4.

bourkovy-srnec-1.jpg

 bourkovy-srnec-2.jpg

29.5.2011

Dnes se mi podařilo ulovit letošního druhého srnce, opět paličkáře. Na lovu jsem s sebou měla Achillíska, kterému se srnec moc líbil.

palickar-29.5..jpg

16.5.2011 Narozeninový srnec

Musím se s Vámi podělit o skoro neuvěřitelnou historku, která provázela lov mého letošního prvního srnce...

16.5. večer jsem místo oslavy svých narozenin vyrazila na srnce. První den lovu srnců si přeci nemůžu nechat ujít. Sedla jsem si na kazatelnu u jedné lesní loučky, na kterou celkem záhy přišla liška a začala shánět něco k snědku. Lišky jsou pro mě v tomhle období hájené a tak jen pozoruji její marnou snahu něco ulovit. Liška po chvíli odbíhá do lesa, z něhož postupně vytahují 4 kusy vysoké. Užívám si krásného pohledu a hlavou mi proběhne myšlenka, že letos už toho paličkáře určitě ulovím. Mám uloveno 5 dobrých srnců ve II. a III. věkové třídě, ale žádného v I. Zatím jsem neměla to štěstí ho potkat. Jak tak rozjímám a rozhlížím se po okolí, vidím, že na vzdálenější loučku vyšel kus srnčího. Beru dalekohled... je to paličkář! Bohužel je na bezpečnou střelbu příliš daleko. Nemám dobrý vítr, proto váhám, jestli mám slézt z kazatelny a pokusit se k němu přiblížit. Pravděpodobnost, že přijde na dostřel je malá, a tak se nakonec rozhodnu slézt z kazatelny a jít za ním. V nejhorším ho zradím, ale za zkoušku to stojí. Srnec stál za terénním zlomem a tak jsem ho ze země vůbec neviděla a jdu v podstatě naslepo. Pokouším se mu nadejít, a když už jsem blízko a každou chvíli ho musím uvidět, tak zabeká a začne odbíhat do lesa. Rychle zaklekám, odjišťuji zbraň a čekám, jestli se zastaví. Zastavil, a tak mačkám spoušť... Cvak... žádná rána. Nemám nabito. Když jsem lezla na kazatelnu, tak jsem si svůj kulobrok pro jistotu vybila a nahoře se hned začala kochat výhledem a zapomněla nabít.  Srnec mě bedlivě sleduje, nejsem ničím krytá, ale přesto se pokouším nabít. Opatrně lámu zbraň, sahám do kapsy pro náboj, nabíjím odjišťuju... srnec odskakuje, ale znovu se zastaví, mačkám spoušť... Cvak a zase nic... Jak je tohle možné? Jestli jsem nesáhla po vystřelené nábojnici, jak jsem v pátek v noci ulovila prase, letí mi hlavou. Znovu opatrně lámu zbraň, povytahuji náboj – je v pořádku, srnec stále stojí, znovu mačkám spoušť.... A zase nic. Vůbec nechápu, co se děje, hlavou se mi honí tisíc myšlenek... Tak naposledy... znovu lámu zbraň, náboj je netknutý, srnec znovu odskakuje do lesa, asi je po lovu, říkám si, ale srnec se na samém okraji lesa zastavil... Tentokrát rána konečně vyšla, srnec zaznačil a odběhl do lesa. Chvíli čekám a jdu se podívat na nástřel, je tam hodně barvy, ale srnce nevidím, a tak si jdu do auta pro mojí psí kamarádku Hérru. Ta mě s jistotou dovedla k již zhaslému srnci. Je to opravdu velmi slabý kus. Smekám klobouk a znovu si přehrávám celý lov. Teprve teď mi dochází, proč mi 2 x nevyšla rána. Jak jsem se opatrně pokoušela nabít zbraň, tak jsem ji málo zlomila a nedošlo k natažení bicího mechanismu ... Srnec i myslivečtí patroni se mnou měli tentokrát svatou trpělivost! Snad, že jsem měla ty narozeniny. A tak... LOVU DÍK! Srnec měl po vyvržení bez hlavy 8 kg.

palickar-16.5..jpg

palickar.jpg

 

14.5.2011

Dnes se mi na měsíčku podařilo ulovit, letos už čtvrté, prase - lončáka 20 kilo. Achillíska víc zajímala stopa zbylých prasat než ulovený lončák, ale nakonec jsem ho ukecala aby se se mnou vyfotil :-)). Heruša byla jako mladá taky taková a dnes už ji ulovení čuníci mooc zajímají, tak snad Achilles taky dozraje :-).

loncak.jpg

 

28.3.2011

Tentokrát úlovky trochu netradiční :-)

stiky-1.jpg

moje-stiky.jpg

26.2.2011 

Lončáka dohledala Tomovi s naprostým přehledem Heruša. Je moc šikovná, ale nemá ráda focení :-))!

neotravuj.jpg

Lišák ze zimy

Loni v zimě jsem ulovila svého největšího lišáka. Jeho lebka dosáhla 24,7 bodů CIC a získala tak stříbrnou medaili. 

 

lisak.jpg

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA